Milióny dědů Bédů

Lidé. Prostě jsou. Jmenují se dohromady lidstvo. Neznám je, neřeším je, nemrzí mě jejich odchody. Jsou jich na světe miliardy a jejich osudy jsou pro mě ničím.

Děda Béda. Neznal jsem ho, umřel již dávno. Nevím, kde má hrob. Nevím, jak vypadal, čím se živil, kde bydlel. Znám spoustu veselých historek z jeho svérázného života a viděl a slyšel jsem o spoustě věcí, které jeho šikovné ruce vytvořily.

Lidé. Prostě jsou. Jmenují se dohromady listvo. Děda Béda byl jenom jeden. Ale kolik jemu podobných bylo a je v tom lidstvu?

Vyšli jste někdy na ulici mezi ty spousty cizích lidí a zkoušeli odhadnout jejich životy? Kolik jiných lidí znají, kolik jich potěšili a kolik pozlobili? A po kterých znich zůstane víc, než jen hrob?

Snad po mě nezůstane jen hrob. Snad si na mě někdy někdo vzpomene jen tak, ve veselých historkách, nebo zavzpomíná na něco, co moje šikovné ruce vytvořily.

9. 11. 2008  

Vzpomínky a úsměvy

Nevím jak a nevím proč jsem si na to dnes vzpomněl, ale ten film jsem si půjčil už asi před měsícem či dvěma. Prime – o vztahu dvou lidí, které spojuje vše až na datum narození. Prožijí si úžasné zamilované období a pak jdou každý vlastní cestou. Celý film nakonec shrnuje jedno moudro, na které si sice nemohu vzpomenout, zároveň mu ale nemohu dovolit, aby mi překazilo tento zápisek.

Každý vztah, ať už začal jakkoliv a skončil libovolně, je pro nás zkušeností a vzpomínkou.

Volně parafrázováno.

Teď jsem si sešel do kuchyně oloupat pomeranč a vzpomněl si při tom na jednu, která jí pomeranč tak, že ho okrájí nožem a pak vydloube dužinu z jednotlivých dílků, protože: “ty blanky já nesnáším!”. Usmál jsem se.

Onehdá, mírně unavený a sedící za volantem, jsem to tlačil do kopce na pětku. Všiml si toho, podřadil, a vzpomněl si na jednu, která mě v počátcích mého řízení nenápadně na podřazování stále upozorňovala. A usmál jsem se.

Když mě na vánočním večírku zaskočil barman dotazem, co si dám, automaticky jsem odpověděl: “kubíčko”. Vzpomněl si na jednu a … ano, usmál jsem se.

Usmál jsem se při pohledu na koně pasoucí se na louce.
Usmál jsem se, když jsem si ve výloze všiml vystaveného pleteného roláku.
Usmál jsem se během sledování malého kluka, který se lekl cizího psíka až tak, že poskočil.
Usmál jsem se při utírání prachu kolem malého těhotného indického slona, kterého mám na poličce.
Usmál jsem se na unavenou prodavačku bot, když jsem si zkoušel čtvrtý pár.

Díky všem kamarádkám i přítelkyním za všechny ty úsměvy.

Štastný a veselý nový rok.

5. 1. 2008  

Bůh stvořil Zemi – doplnění

Kdysi dávno jsem se zamyslel na téma bůh stvořil Zemi. Co jsem tam na začátku zmínil bylo:

Jako argument proti tvrzení, že bůh tvořil Zemi, jsem mimojiné používával tvrzení: proč tvořil kostry dinosaurů? Jejich účel je zřejmě jediný – pobavit lidstvo, až je bude vykopávat.

Včera v tramvaji mě ale napadlo: čím se bude lidstvo bavit, až vykope ze země posledního dinosaura?

3. 8. 2007  

Znamení zvěrokruhu

Vzešel popis jednotlivých znamení zvěrokruhu z dlouhodobého pozorování lidí, nebo vzešlo chování lidí z dlouhodobého čtení popisu jejich znamení?

27. 3. 2007  

Dobré účty dělají dobré přátele

Staré pořekadlo tvrdí, že dobré účty dělají dobré přátele. Pravda je, že kdy kdo jsme se tím řídili, potvrzovalo se nám to. Jednou platil oběd jeden, podruhé druhý. Nepočítali jsme to na koruny, ale na počty pozvání. A drželi to v průměru tak, abychom z toho vždy oba měli dobrý pocit. Tím “oba” myslím tedy sebe a svého dobré přátele.

Asi to tak děláte taky. Podvědomě, nemyslíte na to. A děláte dobře. On totiž dluh, nad kterým jednou mávnete rukou, se může znovu objevit. A začít páchat škody.

Nebudete ani vědět jak, a takový dluh se vám může při vyhrocenější situaci dostat na jazyk. A hlavně na mysl, kde může stále zlobit. To nad čím jste dříve mohli z přátelství mávnout rukou vám teď slouží jako argument v hádce. A možná právě tento jeden argument vás posune k hranici, zpoza které již není cesty zpět.

Nene, nepohádal jsem se s žádným ze svých přátel. A dluhy s nimi ani nemám. To co jsem popisoval se totiž nemusí uplatňovat jen na přátele. Můžete to aplikovat i na prodavače, politiky, či zaměstnavatele.

Tak pozor na to. Možná kvůli maličkosti může obchodník přijít o zákazníka, politik o voliče, nebo zaměstnavatel o zaměstnance. K překročení te zmíněné hranice může občas opravit stačit třeba i jen malinkatý krůček. Však přeci znáte tu pohádku o tom, jak se tahal řepa, ne?

14. 1. 2007  

Pravda o lidské povaze

  1. Plánuji, že na oceánu na prámech založím svou vlastní zem.
  2. Budu vládnout železnou packou trestajíc obyvatele bez důvodu jen pro své vlastní pobavení.
  3. Doufám, že to lidé vemou v klidu – přeci jen budou bydlet blizko oceánu.

7. 7. 2006  

Remarque – Jiskra života

Rusové pracovali na protilehlém konci zahrady. Neubauer viděl jejich tmavá ohnutá záda a siluetu strážného s puškou s nasazeným bodákem trčícím k nebi. Strážný tu byl jen kvůli předpisu; Rusové neutíkali. Kam by taky utíkali ve svých uniformách a bez znalosti němčiny? Měli velký papírový pytel s popelem z krematoria, kterým posypávali záhony. Pracovali zrova mezi chřestem a jahodami, které měl Neubauer obzvlášť rád. Nikdy jich neměl dost. V papírovém pytli byl popel šedesáti lidí, z toho dvanácti děti.

Schultemu bylo třiadvacet, byl plavovlasý mladík, měl šedé oči a jasný, pravidelný obličej. Ještě než se nacisté dostali k moci, byl členem hitlerjugend a tam byl taky vychováván. Naučil se, že lidstvo se dělí na nadlidi a podlidi, a pevně tomu věřil. Poznal rasové teorie a nacistická dogmata, jež se mu staly Písmem svatým. Byl poslušným synem svých rodičů, ale byl by udal vlastního otce, kdyby se postavil proti nacistické straně. Stranu považoval za neomylnou; nic jiného neznal. Ti, co byli uvězněni tady v táboře, to byli nepřátelé nacistické strany a státu a bylo proto nemyslitelné, aby k nim cítil nějakou útrpnost nebo lidskost. Byli méně než zvěř. Jestliže byli zabíjeni, pak to bylo totéž, jako když se zabíjí škodlivý hmyz. Schulte měl naprosto klidné svědomí. Dobře spal a litoval jedině toho, že není na frontě. Tábor ho vyreklamoval kvůli srdeční vadě. Jako přítel byl spolehlivý, měl rád hudbu a poezii, a mučení považoval za nezbytný prostředek, jak získávat od zatčených zprávy, protože všichni nepřátelé strany lhali. Na rozkaz už ve svém životě zabil šest lidí a nikdy o tom nepřemýšlel; dva z nich pomalu, aby jmenovali své spoluviníky. Byl zamilovaný do dcery zeského soudního rady a psával jí něžné, trochu romantické dopisy. Ve chvílích volna si rád zazpíval. Měl hezký tenor.

Zdroj citací: Jiskra života, Erich Maria Remarque, strany 40 a 187. 5. vydání nakladatelství Ikar.

28. 5. 2006  

Peníze, peníze, peníze

Měl jsem v poslední době možnost konfrontovat názory na peníze u tří lidí. Respektive čtyř, pokud započítám i sebe. Uvědomil jsem si to ale až ve chvíli, kdy jsme na angličtině porovnávali mezi sebou různé země světa. Každý z nás měl porovnat jeden svůj zvolený stát s tím sousedovic, a to v několika bodech. Shodou náhod (?) každý z nás stvořil alespoň jednu větu o alkoholu a alespoň jednu o penězích.

Nebudu ty názory moc komentovat, nechci dělat závěry, udělejte si vlastní, podle sebe…

  • Spolužák z angličtiny – student střední školy – jednou přišel s názorem, že chce vydělávat spoustu peněz. Statisíce měsíčně. A pak, až bude ve 40 zajištěný, si založí rodinu.
  • Kamarádka – studentka vysoké školy – vydělává hrubým odhadem 80-100 tisíc čistého měsíčně (ne, opravdu v tom není žádný sex). Nemá je ovšem kdy utratit, protože je celé dny v práci (která ji nebaví) či ve škole, z čehož také plyne, že je vlastně nemá ani s kým (koho by znala?) ani jak (nemá koníčky!) utratit.
  • Kamarád z práce – již dávno po škole – jak znám naši firmu, jistě nevydělává statisíce, ale podle svých slov má vše, co potřebuje a co chce. Jak se ale onehdá zmínil – chybí mu nějaký další smysl života, manželka a dítě, tedy něco, co opravdu stojí za to.

Sám za sebe musím říci, že když slyším někoho básnit o velkých příjmech, ptám se ho: “Vážně je potřebuješ? Nestačí ti mít tolik, kolik tě udělá štastným?

Bhútánský král přišel s teorií, která se vyučuje i na vysokých školách (ekonomického směru, pro šťouraly): místo Hrubého domácího produktu navrhl měřit Hrubé národní štěstí – vynechme fakt, že je zřejmě neměřitelné, ale i když: i o HDP se říká, že se jedná pouze o přesný součet nepřesných čísel…

Přidáno 29.1. v 13:04: čirou náhodou jsem nalezl jinde na internetu tyto dva zápisky, tématicky se sem skvěle hodí: letinka – Trochu o penězích a hodně o rukavici a Kyklop – 1.září obrazem

29. 1. 2006  

Životní etapa zvaná spokojenost

Můj život je momentálně ve skvěle poklidné etapě. Uvědomil jsem si to čirou náhodou, když jsem se podivoval, proč se jeden “známý” stále na někoho rozčiluje.

Tak prvně: už si nemusím stěžovat na školu. Studuji jen to, co chci, a to tam, kde jsem si to vybral. A jsem maximálně spokojen. Nemusím nadávat na špatné kantory či nudnou látku. Nejsem nucen studovat, dělám to proto, že mohu a mám chuť. A protože si školy platím přímo (tj. ne přes stát), chovají se ke mě podle toho.

Nemusím si dokonce stěžovat ani na rodinu. Od te doby, co mám možnost se prakticky kdykoliv přestěhovat pryč do vlastního, jakoby na obou stranách ubylo střelného prachu.

A nadávat na práci? Co z toho? Nebavit mě to tu, mohu kdykoliv odejít. V nejhorším se mohu vrátit na školu. Nějaké peníze v záloze jsou (i když dneska tedy burza klesala), hypotéku zatím neplatím, rodiče by mě klidně (aspoň si to myslím :)) vzali zpět pod svá křídla.

A politika? Má smysl držkovat?

Krásné životní období :) žádný stres kvůli rodině, škole, práci či penězům. Brzo to skončí, ale co už. Aspoň chvíli jsem ho měl a věděl o tom.

20. 12. 2005  

Teto, teto!

Myslel jsem si, že mě v životě už moc věcí vykolejit nedovede. A ejhle, pletl jsem se.

Začal jsem si v poslední době hodně brát dovolenou. Plánuji si je na soboty a neděle, abych nemusel zbytečně “papírovat”. A nedávno jsem zajel s partou kamarádů do Aše, do kojeneckého a dětského (0-3 roky) domova. Kromě nějaké fyzické práce nás tam čekal i výlet s dětmi. Povím vám, tak jako ten den mě dlouho nic nedostalo.

“Teto, teto!”, chvilku jsem se tomu oslovení smál, ale pak vám dojde, že ty děti kolem sebe mají prakticky jen tety, a tak to oslovení už používají i pro vás. Velmi rychle si je získáte, po chvíli se k vám natáhnou sami a začnou vám poklimbávat s hlavou na rameni. Pak zase ožijí, smějí se, běhají a hrajou si. Prožijete s nimi nádherný den.

Když jsem se následně dozvěděl jejich životní osudy, vykolejilo mě to. V kontrastu předchozího super dne, který jsme s nimi strávili, jsem těm příběhům, doslova psaných životem, nemohl uvěřit.

Tak to víte, příští víkend se tam chystám znovu. Nejde nechtít, alespoň zkusit pomoci, vytvořit jim veselejší dětství.

6. 11. 2005  

« older posts