Svět pohledem shora

Vzpomínky a úsměvy

Nevím jak a nevím proč jsem si na to dnes vzpomněl, ale ten film jsem si půjčil už asi před měsícem či dvěma. Prime - o vztahu dvou lidí, které spojuje vše až na datum narození. Prožijí si úžasné zamilované období a pak jdou každý vlastní cestou. Celý film nakonec shrnuje jedno moudro, na které si sice nemohu vzpomenout, zároveň mu ale nemohu dovolit, aby mi překazilo tento zápisek.

Každý vztah, ať už začal jakkoliv a skončil libovolně, je pro nás zkušeností a vzpomínkou.

Volně parafrázováno.

Teď jsem si sešel do kuchyně oloupat pomeranč a vzpomněl si při tom na jednu, která jí pomeranč tak, že ho okrájí nožem a pak vydloube dužinu z jednotlivých dílků, protože: “ty blanky já nesnáším!”. Usmál jsem se.

Onehdá, mírně unavený a sedící za volantem, jsem to tlačil do kopce na pětku. Všiml si toho, podřadil, a vzpomněl si na jednu, která mě v počátcích mého řízení nenápadně na podřazování stále upozorňovala. A usmál jsem se.

Když mě na vánočním večírku zaskočil barman dotazem, co si dám, automaticky jsem odpověděl: “kubíčko”. Vzpomněl si na jednu a … ano, usmál jsem se.

Usmál jsem se při pohledu na koně pasoucí se na louce.
Usmál jsem se, když jsem si ve výloze všiml vystaveného pleteného roláku.
Usmál jsem se během sledování malého kluka, který se lekl cizího psíka až tak, že poskočil.
Usmál jsem se při utírání prachu kolem malého těhotného indického slona, kterého mám na poličce.
Usmál jsem se na unavenou prodavačku bot, když jsem si zkoušel čtvrtý pár.

Díky všem kamarádkám i přítelkyním za všechny ty úsměvy.

Štastný a veselý nový rok.

Bůh stvořil Zemi - doplnění

Kdysi dávno jsem se zamyslel na téma bůh stvořil Zemi. Co jsem tam na začátku zmínil bylo:

Jako argument proti tvrzení, že bůh tvořil Zemi, jsem mimojiné používával tvrzení: proč tvořil kostry dinosaurů? Jejich účel je zřejmě jediný - pobavit lidstvo, až je bude vykopávat.

Včera v tramvaji mě ale napadlo: čím se bude lidstvo bavit, až vykope ze země posledního dinosaura?

Irsko - ubytování

Najít v Irsku ubytování není nic těžkého. Kromě hotelů a hostelů je tu spousta B&B - bed and breakfast, aneb postel na noc se snídání. Zpětně bych to skoro zhodnotil tak, že si staré vdovy přivydělávají k důchodu tím, že pronajímají část svého domu. Zkrátka máte svůj pokoj, krásnou koupelnu, sympatickou paní domací a vynikající snídani .

Najít v Irsku ubytování v létě může být ovšem menší oříšek. Když mi v třetím B&B oznámili, že mají plno, vyrazil jsem raději do turistického centra zkusit najít mapku s ubytováním v Galway. A tam jsem zaslechl to kouzelné slovíčko - The Race.

Svým příjezdem jsem se trefil do dostihů, které se každý rok v Galway konají. Závod je to opravdu oblíbený, protože ubytování je nemožné sehnat nejenom v samotném městě, ale i v okolí 40 mil. Což podle posunků nad mapou znamená, že jediné ubytování je v Dublinu. Možná.

Ten večer mi došlo, že mě to nějak vůbec netrápí. Byl jsem ochoten přistoupit na jakékoliv ubytování kdekoliv, klidně bych sedl na autobus a přejel jinam. Možná i díky tomu se nakonec v jednom hostelu našla odřeknutá rezervace a já vyrazil za postelí! A postel jsem také získal. Hezkou, pohodlnou. A s ní dvě nešťastné polky, kde jedna byla se mnou na pokoji a druhá v úplně jiném hostelu. Slovo dalo slovo a postele jsme vyměnili. Takže jiný hostel, jiná postel, ale … druhá noc v Irsku a opět pod střechou!

Ráno jsem byl hned na recepci se přeptat, zda se opět neuvolnilo nějaké místo. Měl jsem štěstí a mohl si zamluvit postel na další dvě noci. V ten okamžik mě zaplavil takový zvláštní a těžko popsatelný pocit (aspoň doufám, že většina z vás ho vůbec nezná). Měl jsem kde spát, měl jsem svou postel… nemusel se stresovat po další dva dny! Užasné!

V ten okamžik jsem ale také zklamal. Další cesta vedla opět do turistického centra, kde jsem si zarezervoval nocleh pro dalších několik dní v Irsku. Jistota je jistota.

No nic, konečně čas vyrazit ven za nádhernou a fascinující Irskou přírodou! Aneb kamení není nikdy dost!

Pod čarou: hostely stojí zhruba 20-25 euro na noc, B&B jsou dražší, měl jsem je za 30 a za 45 euro. Internet v hostelu stál euro za 10 minut, nebo 2 eura za půl hodiny.

Irsko - cesta do Galway

Ráno po sprše a bohaté (ano, zvykněte si - v Irsku budou všechny snídaně opravdu bohaté, bez ironie) mi hotelpapá vysvětluje cestu k autobusu. Podle plánku tedy přešlapuji na cestě bez jakéhokoliv označení zastávky. Po chvíli opravdu přijede autobus, zastaví, porozumí mému blekotavému “Dublin, Dublin!” a .. jsem na cestě!

Dublinské autobusové nádraží je super. Velká hala, po jejíž dvou stranách jsou očíslované dveře - za dvěřmi našikmo parkují autobusy. Tj. na ceduli si tedy najdu dveře svého autobusu a jen v klidu čekám, než se otevřou. A další zajímavá věc je hned v autobuse - snad všechny do televize uvnitř vysílají záběr z boční kamery, která snímá zavazadlový prostor. Takže jsem odložil baťoh do útrob autobusu, nastoupil.. a pokud bych se bál, můžu v televizi kontrolovat, kdo vyndává jaké věci. Pro čecha ráj

A druhá poznámka k autobusům. Nemají tu žádné velké a barevné lístky s tunou informací. Dostane ušmudlaný papírek potisknutý číslem spoje a časem. Vypadá to jako z minulého století, funguje to na jedničku.

Cesta poklidná, menší zdržení jen pro epileptický záchvat spolucestující přes uličku. Mimochodem zajimavé sledovat, jak se kdo v takový moment chová. Naštěstí s námi byla holka, jejíž sestra je epileptička, takže jedna okamžitá a pohotová reakce v autobusu byla.

No a pak už následuje příjezd do Galway.. pokud nevíte, co je to za město, tak vězte, že je to krásné město. Nádraží (autobuse i vlakové v jednom) je hned u náměstí, které vám učaruje - velká travnatá plocha plná lidí. Náctiletí tu jezdi na skejtu, studenti čtou knížky, třicátníci hrají fotbal. Vedle mají nejmenší prolézačky.. tak jsem toho hned také využil, rozvalil se do trávy, vytáhl svačinu a začetl se do průvodce po Galway.

Bylo něco před pátou odpolední a já si stále naivně myslel, že sehnat ubytování je otázkou okamžiku…

Znamení zvěrokruhu

Vzešel popis jednotlivých znamení zvěrokruhu z dlouhodobého pozorování lidí, nebo vzešlo chování lidí z dlouhodobého čtení popisu jejich znamení?

Irsko - příjezd a první ubytování

V práci jsem si už pomalu dával batoh na záda, když jsem se dověděl, že mi odvolávají šéfa. A kamaráda. Dobrá ťafka před dovolenou. Sbírám se tedy a mizím směr letiště, kde si nechávám zabalit bagáž do fólie a nechávám ji milé dívce u přepážky. U mapky letiště mě pak odchytává kamarádka, co zrovna odlétá do Austrálie. Nakonec ji doprovázím k jejímu letadlu, loučíme se, a já v klidu stíhám svůj let.

Mám pro vás radu - pokud si chcete užít svůj první let letadlem, nedívejte se celý život na televizi. Jinak po chvíli koukání z okna konstatujete, že ve filmu ABC ty letecké pohledy byly mnohem lepší kvůli nádherným mrakům, a že ve filmu CBA byly ty turbulence výrazně silnější.. zkrátka ten váš let je vlastně docela nudný. I když musím uznat, že i tak to byl skvělý zážitek!

A hned mám pro vás druhou radu - ocitnout se v 23:30 v cizí zemi bez stanu či jakéhokoliv ubytování není nejlepší nápad, zkuste si aspoň první noc vymyslet dřív, než nastane. Na letišti jsem našel inzeráty nějakého jiného ubytování, zkouším tam zavolat.. a mám tedy hned třetí radu. Ostrovní angličtina je hrozná, než si na ni zvyknete, chvilku vám to možná potrvá. Tedy jinak řečeno - ze začátku nebudete moc rozumět. Což si uvědomíte v okamžiku, kdy vám někdo do telefonu popisuje cestu k hotelu.

Taxikář byl naštěstí chápavý. Chvílku s ním rozebírám, kam to asi chci.. společně to odhadujeme z fragmentů telefonního rozhovoru, které si pamatuji. Rozumím mu zhruba každou třetí větu, ale i tak jsme si moc dobře popovídali o trablech jízdy v opačném směru, než na pevnině - obzvláště na kruhových objezdech. A o fotbale, samozřejmě. Vyhazuje mě kdesi před velkým domem. Tím správným!

Hned dostávám pokoj, je mi proplacen taxík z letiště a já konečně ulehám.. hladový, žiznivý, ale v teplé posteli. Je něco po půlnoci a já vůbec netuším, kde jsem.

Irsko - aneb jak to celé začalo?

Na úvod svého vyprávění bych měl asi podotknout jednu věc: nesnášel jsem cestování. Vždy mi bylo špatně. Ne z cestování samotného, ale z vědomí, že budu cestovat. Ráno mi bylo nevolno, cestou k dopravnímu prostředku mi bylo nevolno.. a první kilometry cesty bych vám raději ani nepopisoval. Až tak po první půlhodince cestování se mi udělalo lépe. Ne. Cestování opravdu nebylo nic, o co bych stál.

Koupil jsem si televizi. Měli mi ji přivézt v pátek dopoledne, tak jsem zůstal doma a z nudy jsem se rozvalil v obýváku a pustil si telku našich. Asi jsem se opravdu nevěděl co dělat protože tam běžel hodně hloupý romantický film a já se přesto díval. Zamilovaný pár se procházel nad vysokým útesem kolem kamenných hradeb, jež tam byly v několika vnořených kružnicích. Televizi dovezli a já spokojeně odjel do práce. Večer cestou domů jsem si pak koupil - kvůli přiloženému DVD s filmem Pán velryb - koupil časopis National Geographic. A v něm, světe div se, stejný pohled jako ráno ve filmu.

Pomohl internet. Ten našel Dun Aengus a vytvořil sen - zajet se tam podívat. Vidět ho. Projít se v okolí.

No a tak když už jsem na tom internetu byl, rovnou jsem se zkusil podívat, kdeže to Irsko vlastně je a která trasa metra tam vede… pak stačilo koupit turistické boty, kalhoty, bundu, baťoh, průvodce, peníze a zpáteční letenku - a hurá na letiště!

Cestopisy

Nene, nečekejte tu teď žádné vážné úvahy, nebo vtipy.. to si jen sám na sebe pletu bič. Dostal jsem k Vánocům knížku Lucie a Michala, dvou bláznivých cyklistů, kteří v ní popisují jejich cestu kolem světa. Včera ji otevřel, začetl se, a … jaj, dostal jsem hroznou chuť konečně si sednout a dát do kupy svou loňskou dovolenou!

Takže to tu berte jen jako sebedonucování se ke vzpomínání, sepisování a úpravě fotek. A odkud že to všechno? Ze země, kde je víc kamenů než trávy

Konkurence mezi portály? Kdeže!

Tento obrázek jsem si zkrátka nemohl nechat ujít a musel jsem ho zveřejnit. Ono že prý ty české portály na sebe stále hážou špínu a bojují spolu tvrdě o uživatele a zisky… kdeže! Jako první v České republice vám přináším důkaz, že tomu tak není. Atlas.cz dokonce pro Centrum.cz dělá nábor nových zaměstnanců!

Jaké byly první reakce zaměstnanců z Atlas.cz?

“A co je tam blbě? … Jěžiš… Ty vole!”

..aneb menší pozdvižení během jinak nudného všedního dne .

Dobré účty dělají dobré přátele

Staré pořekadlo tvrdí, že dobré účty dělají dobré přátele. Pravda je, že kdy kdo jsme se tím řídili, potvrzovalo se nám to. Jednou platil oběd jeden, podruhé druhý. Nepočítali jsme to na koruny, ale na počty pozvání. A drželi to v průměru tak, abychom z toho vždy oba měli dobrý pocit. Tím “oba” myslím tedy sebe a svého dobré přátele.

Asi to tak děláte taky. Podvědomě, nemyslíte na to. A děláte dobře. On totiž dluh, nad kterým jednou mávnete rukou, se může znovu objevit. A začít páchat škody.

Nebudete ani vědět jak, a takový dluh se vám může při vyhrocenější situaci dostat na jazyk. A hlavně na mysl, kde může stále zlobit. To nad čím jste dříve mohli z přátelství mávnout rukou vám teď slouží jako argument v hádce. A možná právě tento jeden argument vás posune k hranici, zpoza které již není cesty zpět.

Nene, nepohádal jsem se s žádným ze svých přátel. A dluhy s nimi ani nemám. To co jsem popisoval se totiž nemusí uplatňovat jen na přátele. Můžete to aplikovat i na prodavače, politiky, či zaměstnavatele.

Tak pozor na to. Možná kvůli maličkosti může obchodník přijít o zákazníka, politik o voliče, nebo zaměstnavatel o zaměstnance. K překročení te zmíněné hranice může občas opravit stačit třeba i jen malinkatý krůček. Však přeci znáte tu pohádku o tom, jak se tahal řepa, ne?