Životní etapa zvaná spokojenost
Můj život je momentálně ve skvěle poklidné etapě. Uvědomil jsem si to čirou náhodou, když jsem se podivoval, proč se jeden “známý” stále na někoho rozčiluje.
Tak prvně: už si nemusím stěžovat na školu. Studuji jen to, co chci, a to tam, kde jsem si to vybral. A jsem maximálně spokojen. Nemusím nadávat na špatné kantory či nudnou látku. Nejsem nucen studovat, dělám to proto, že mohu a mám chuť. A protože si školy platím přímo (tj. ne přes stát), chovají se ke mně podle toho.
Nemusím si dokonce stěžovat ani na rodinu. Od te doby, co mám možnost se prakticky kdykoliv přestěhovat pryč do vlastního, jakoby na obou stranách ubylo střelného prachu.
A nadávat na práci? Co z toho? Nebavit mě to tu, mohu kdykoliv odejít. V nejhorším se mohu vrátit na školu. Nějaké peníze v záloze jsou (i když dneska tedy burza klesala), hypotéku zatím neplatím, rodiče by mě klidně (aspoň si to myslím :)) vzali zpět pod svá křídla.
A politika? Má smysl držkovat?
Krásné životní období 🙂 žádný stres kvůli rodině, škole, práci či penězům. Brzo to skončí, ale co už. Aspoň chvíli jsem ho měl a věděl o tom.
20. 12. 2005
Teto, teto!
Myslel jsem si, že mě v životě už moc věcí vykolejit nedovede. A ejhle, pletl jsem se.
Začal jsem si v poslední době hodně brát dovolenou. Plánuji si je na soboty a neděle, abych nemusel zbytečně “papírovat”. A nedávno jsem zajel s partou kamarádů do Aše, do kojeneckého a dětského (0-3 roky) domova. Kromě nějaké fyzické práce nás tam čekal i výlet s dětmi. Povím vám, tak jako ten den mě dlouho nic nedostalo.
“Teto, teto!”, chvilku jsem se tomu oslovení smál, ale pak vám dojde, že ty děti kolem sebe mají prakticky jen tety, a tak to oslovení už používají i pro vás. Velmi rychle si je získáte, po chvíli se k vám natáhnou sami a začnou vám poklimbávat s hlavou na rameni. Pak zase ožijí, smějí se, běhají a hrajou si. Prožijete s nimi nádherný den.
Když jsem se následně dozvěděl jejich životní osudy, vykolejilo mě to. V kontrastu předchozího super dne, který jsme s nimi strávili, jsem těm příběhům, doslova psaných životem, nemohl uvěřit.
Tak to víte, příští víkend se tam chystám znovu. Nejde nechtít, alespoň zkusit pomoci, vytvořit jim veselejší dětství.
6. 11. 2005
Jak předjíždí kamiony na dálnici?
Kolem nového silničního zákona se strhla politická debata – i o bodu, zda kamiony mohou předjíždět či nikoliv.
Pokud se podíváte do vyhlášky zjistíte, že maximální rychlost kamionu na dálnici je 80 kilometrů za hodinu. A také, že na dálnici nesmí vjet vozidlo, jehož maximální přípustná rychlost je nižší, než 80 kilometrů za hodinu. Pokud behěm jízdy po dálnici dojde k poruše, jež sníží do té doby akceptovatelnou maximální rychlost pod tuto hranici, musí vozidlo na prvním sjezdu sjet.
Tj. kdy vlastně může v současnosti kamion předjiždět? Jen porouchané vozidlo a to maximálně k prvnímu sjezdu? Tak proč se nějaký paragraf o předjíždění kamionů v zákoně vůbec vyskytuje? 🙂
4. 10. 2005
Nemáte svůj život pevně v rukou?
“If things seem under control, you’re just not going fast enough.” – Mario Andretti
25. 9. 2005
Žijeme v ráji
Navazuji na zápisek Bůh stvořil Zemi, protože bych rád rozvinul jednu myšlenku, která v něm byla jen tak lehce naznačena. Totiž, že bohovi plyne čas jinak rychle.
Pokud byli dinosauři pouhým malým omylem, který ani není zmíněn v bibli, je zřejmé, že boží minuty mohou být lidské stovky tisíc, či dokonce miliony, let. Pak mě ale napadá – kolik dní uběhlo od stvoření Adama a Evy do jejich vyhnání z ráje? Relativně oproti omylu, který byl natolik krátký, že nestálo za to ho ani zmiňovat?
Pokud se podíváme, jak dlouho zde zřejmě žili dinosauři, po kolika letech Zemi ovládli lidé a jak ti zde jsou dlouho, nabízí se zajímavá otázka: nežijeme ještě v ráji?
Co když bible neobsahuje pouhý popis minulosti, ale je zároveň průvodcem lidstva, tedy nastiňuje budoucnost? Pak by k vyhnání z ráje zatím vůbec nemuselo dojít a my v něm stále žijeme.
Teď má sestra asi začíná balit a chystat se do Švýcarska, varovat Adama a Evu, aby nejedli jablka. Což ovšem vzhledem předchozím závěrům může být také unáhléné. Nejedná se o pouhou metaforu? A pokud ano, tak čeho je to metafora?
30. 8. 2005
Bůh stvořil Zemi
Jako argument proti tvrzení, že bůh tvořil Zemi, jsem mimojiné používaval tvrzení: proč tvořil kostry dinosaurů? Jejich účel je zřejmě jediný – pobavit lidstvo, až je bude vykopávat. Proč je tedy tvořil v místech, kam lidstvo následně vyhnal?
Až jeden věřící mi dnes oponoval: "Také je možnost, že je stvořil den 6. a v božím měřítku (čase) vymřeli za týden a pak vyhnal Evu a Adama."
Tomu se totiž dá věřit! Jednak – plynout bohovi čas stejně rychle jako nám, už by se unudil obrazně řečeno k smrti (nechci zde rozvádět, co by to v případě boha asi tak mohlo znamenat). Ale hlavně – je jasné, že pokud se mu při tvorbě světa něco nezdařilo, nebude o tom existovat jediný záznam.
Kolik je záznamů o neúspěchu panovníků? Či dokonce – kolik panovníků na sebe prásklo své neúspěchy ve svých pamětech?
Dinousaři mohou být důkazem božského selhání. Samozřejmě v Bibli nedokumentovaném, jak jinak. Paroubek i Klaus k sobě zřejmě také jednou budou velmi milostivi.
Nakonec jsme došli k tomuto závěru: "ono hlavně není důležité ani tak to, jak svět vznikl, či kdo ho kdysi stvořil, jako spíš to, kde je teď a kdo ho ničí…"
23. 8. 2005
Dobrou noc…
Stejně jako mraky na obloze se mění i lidé. Což by možná vysvětlovalo, proč tolik velkých lásek po opuštění radnice po pár letech skončí… Brali se, když je bavil hokej, a po těch letech ona dál sleduje hokej, ale on už dávno chodí na fotbal.
Stejně tak se měním já. Zřejmě ještě více, přeci jen jsem mladý a tak různé nálady se mnou šijí více, než by bylo vhodné (a to si nepřejte vědět, co se mnou dělá to blížící se jaro). Každopádně – spíše než o politice bych raději psal o IT a psát o ženských? To už nejde – zatímco dříve jsem psal s klidným vědomím, že to žádná z těch, co mě znají, nečte, nyní to již pravda není. Mě i tento blog zná více lidí, než je příjemné.
Člověk se pak bojí něco napsat, aby nebyl tahaný za slovo. Onehdá jsem řekl, že důležitější než postava či poprsí u ženy je to, jak zvládne uvařit guláš – to totiž přežije i několik porodů, či zimní deprese zaháněné čokoládou. Ale psát to sem? Opakoval bych se. A to já nerad dělám.
Časy se mění, co je napsané zůstává. Proto je tu archiv, kde můžete číst všechny naše (tj. všech lidí, co sem kdy psali – já, Rebe i Lendys) žblebty. A někdy se naštvat či se pobavit, jak se to různě měnilo. Co jsem psal před rokem, bych již zřejmě nenapsal. Nebo možná ano, ale jinde. Dobrou noc, psalo se sem hezky… možná sem tam ještě bude, ale znáte mě – jsem hrozně plachý a nesmělý introvert, takže tyto veřejné výlevy mně nedělají nejlépe.
Dobrou.
13. 3. 2005
Neviditelná ruka vzdělání
O maturitě jsem si vždy myslel své. Zkouška nic moc, na které jsem odvykládal několik naučených frází o pár spisovatelích, druhů vět vedlejších, anglických časech a spočítal nějaký příklad v kombinatorice. Nuda, maturita pro mě nemá žádnou váhu, nerozlišoval jsem, zda někdo projití této frašky někde potvrzené má, či nemá.
Včera jsem byl na kus řeči za kamarádkou, která se po delší době ukázala zase doma. Bavíme se, popíjíme, když v tu chvíli nějak přijde řeč na školu a z mé milé společnice vypadne, že nemá maturitu. Povím vám, byl vcelku šok. Vždy jsem si myslel, že věřím v to, čím jsem začal tento článek. Až po té její osudné větě mi došlo, že hloupá maturita má pro mě ohromnou váhu.
Možná, že maturita je zkrátka základ a tento pocit se tedy týká jen jí. Možná je to ale relativní, a jiní lidé stejně koukají na vysokoškolský diplom? Možná mě to také jednou čeká? Možná to vzdělání, ty zkoušky z věcí, které v životě nikdy nepoužijeme, pro nás přeci jen mají nějakou váhu, ať už ji vnímáme, či nikoliv?
27. 2. 2005
Šílená teorie o životě
Ta věta zazněla v mnoha filmech a divadelních hrách, byla v různých podobách napsána do knih a možná, nedivil bych se, ji někteří z nás již použili i ve svém vlastním životě.
S jeho smrtí jako by zemřelo i kus mého já.
Sama o sobě mnoho neznamená, ale dva semestry jednosemestrálního kurzu mikroekonomie vás naučí dívat se na věci trošku jinak – více v souvislostech. Jistě, v srdci mám mnoho lidí a tak smrt každého z nich zahubí i kus mého já. Pak ale musí dojít k okamžiku, kdy jednou ve mně umře i ten poslední kousek a – logicky zemřu sám. Má smrt pak není poslední v řetězci, ale pouze přibližuje k smrti všechny ty, kteří mají v srdci mne.
Šílená teorie, že? Nepopíram :). Ale jdou z ní vyvodit dva zajímavé závěry, kvůli kterým (snad možná) stojí za to o ni alespoň na chvilku přemýšlet.
První je, že nám zřejmě záleží i na lidech, o kterých si to na první pohled neuvědomujeme – jinak by přeci nikdy nemohl zemřít někdo, kdo je na světě sám. Nebo možná jen nikdo není sám?
Druhý závěr je prostší – bojujte o svůj život, bojujete tak i o život všech ostatních, kteří vás mají v srdci.
22. 2. 2005
Měsíc po
Na konci minulého roku jsem napsal, že jsem docela zvědavý, o čem se bude psát za měsíc – tj. plus mínus nyní. Předtím byly noviny plné tragédie v Asii, mluvilo se o 80 tisících obětí. A o čem tedy dnes?
Škoda Auto uvádí na trh Octavii Combi, Gross založil více tajných týmů, volby v Iráku, vládní program na Ukrajině. A na osmé stránce dnešních hospodářských novin se krčí malinkatý článek, asi dva odstavce: počet mrtvých v Asii dosáhl 295 tisíc.
Překvapivé? Ne.
8. 2. 2005