Valentýn, copak s ním?
Uznávám, že ta historka je stará a sám jsem ji již stokrát vyprávěl, ale… Kdysi se na internetu objevil příběh jednoho zoufalého kluka. Zněl asi takto:
Chodil jsem s Janou. Měla hezký obličej a hezkou postavu. Až na ta malá prsa. Snažil jsem se je vytahat, ale nešlo to. Tak jsem ji k Valentýnu dal obálku s penězi na plastické zvětšení. Od ní jsem dostal kopačky.
Další rok jsem chodil s Bětkou. Na Valentýna jsme šli na párty a já se rozhodl ji dát velký puget růží. Jenomže sežeňte v noci celý puget. Když jsem ho konečně sehnal a na párty se vrátil, ona už byla dávno pryč s jiným.
Po těch dvou zkušenostech jsem se rozhodl s Petrou přejít Valentýna mlčky. Dala mi košem, že prý ani na Valentýna si na ni neudělám čas.
Čtvrtý rok, čtvrtý Valentýn, čtvrtá přítelkyně. CO MÁM DĚLAT?
Konec příběhu. Ja toto nikdy neřešil, nějak mi žádný vztah do Valentýna nezasáhl. Tedy až na jeden, ale ten skončil hned v prvních minutách toho přitroublého dne. Proč jsem o tom začal? Arsinoe položila svým čtenářkám stejnou otázku. Jak přežit Valentýna? A mě nějak rozesmutnila jedna reakce. P. napsala: přála bych si, aby si udělal čas. Jen tak. Chvíli vnímal, co říkám.
Přemýšlím, kdy já naposledy vnímal, co nějaká holka říká. Teď nepočítám Markétu při testu z práva… A nevzpomínam si :-(.
12. 2. 2004