Sklep
Nevím jak vás, ale mě pohled na SPS dost vyděsil. Valentýn, Valentýn, … už pár dní předem, jako by nebylo k psaní nic jiného. Po romantickém filmu je nejlepší citrón, aby se ta sladká chuť z filmu srovnala zpět do normy. Tak já to zkusím srovnat, ju? Možná se to bude líbit, možná ne, to já už neovlivním. Mě to ale ty dva Valentýny srovnalo :-).
Sklep
Ne… Myslel jsem, že tu sedím sám. Nejspíš ne. V rohu staré zatuhlé sklepní místnosti, do které jen zaprášeným okýnkem u černého stropu, jež bylo otevřené naposledy někdy v minulém století při skládání uhlí, líně prochází pár paprsků žlutého světla ze staré lampy pouličního osvětlení. Sedím tam v rohu ve starém křesle, s koleny u brady a dlaněma spojenýma u kotníků, a snažím se očima prohlédnout tu neprohlédnutelnou tmu, co zakrývá většinu prostoru.
Ne… nejsem tu sám… když zaženu své myšlenky a chvíli se soustředím, tak ho zaslechnu. Toho druhého. Jeho dechu, hluboký, pomalý, ale přesto tak naléhavý. Možná kdybych se soustředil ještě víc, zaslechl bych i tlukot jeho srdce. Mám se zeptat kdo to je? Co tu dělá? Už je pozdě, bylo by to trapné… už moc dlouho o sobě, jistě navzájem, víme. Nemohu teď na něj promluvit. Kdybych se ozval hned, ale teď? Už, už to nejde… Možná ale o mě stále netuší a za chvíli odejde.
Ne… stále tu je. Proč probůh? Co tu může normální člověk dělat, uprostřed noci v zatuhlém sklepě? Co tu vlastně dělám já sám? Přišel jsem přemýšlet, možná že on také. Ale nad čím? Ani nevím co mě zajímá více. Proč tu stále jsem, nad čím nejspíš on přemýšlí? Nebo ona? Hlavou se mi honí miliony otázek, tisíce šílených odpovědí a desítky konspirativních teorií.
Ne…! Zahlédl jsem pohyb! Něco protlo paprsky světla, co prochází tím zaprášeným okýnkem u černého stropu. A znovu! Ruka zabalená ve starém svetru, který nutně musí kousat na holé kůži. Loket, zápěstí, dlaň, … a v dlani… co se to matně zalesklo? Zbraň? Pomalu tou věcí otáčí, jako by se mi jí chtěl pochlubit. Revolver, šesti raný, ráže .38 řekl bych. Bratr míval podobný, než ho před svým odjezdem do Ameriky prodal. Prodal?
Ne…! Ze desítky konspirativních teoríí a tisíce šílených odpovědí se začínají rýsovat ty správné. Skutečnost, realita, život. Koukám do hlavně, černé jak ten strop. Vím, že nevystřelí a já nezemřu. Před smrtí se nám přecí promítá celý náš dosavadní život, a já vůbec nemyslím na to, jak jsem se učil své telefonní číslo cestou do první třídy, jak jsem opisoval biologii z taháků, jak jsem se zamiloval u přijímaček na vysokou školu, jak jsem se smál na svatbě a plakal při rozvodu…
Ano… Záblesk, prudký závan vzduchu, dotek kovu na holé kůži, tupá bolest a křupnutí kosti, nějaký šplouchavý zvuk a pak ticho. Slyším ho ještě vůbec? Neslyším…
Ruka se sesula na opěradlo křesla, revolver ráže .38, co jsem od bratr koupil vypadl z dlaně a se zařinčením dopadl na zem. A ten pitomý svetr mě už konečně přestal kousat.
14. 2. 2004