Svět pohledem shora

Neviditelná ruka vzdělání

O maturitě jsem si vždy myslel své. Zkouška nic moc, na které jsem odvykládal několik naučených frází o pár spisovatelích, druhů vět vedlejších, anglických časech a spočítal nějaký příklad v kombinatorice. Nuda, maturita pro mě nemá žádnou váhu, nerozlišoval jsem, zda někdo projití této frašky někde potvrzené má, či nemá.

Včera jsem byl na kus řeči za kamarádkou, která se po delší době ukázala zase doma. Bavíme se, popíjíme, když v tu chvíli nějak přijde řeč na školu a z mé milé společnice vypadne, že nemá maturitu. Povím vám, byl vcelku šok. Vždy jsem si myslel, že věřím v to, čím jsem začal tento článek. Až po té její osudné větě mi došlo, že hloupá maturita má pro mě ohromnou váhu.

Možná, že maturita je zkrátka základ a tento pocit se tedy týká jen jí. Možná je to ale relativní, a jiní lidé stejně koukají na vysokoškolský diplom? Možná mě to také jednou čeká? Možná to vzdělání, ty zkoušky z věcí, které v životě nikdy nepoužijeme, pro nás přeci jen mají nějakou váhu, ať už ji vnímáme, či nikoliv?

Šílená teorie o životě

Ta věta zazněla v mnoha filmech a divadelních hrách, byla v různých podobách napsána do knih a možná, nedivil bych se, ji někteří z nás již použili i ve svém vlastním životě.

S jeho smrtí jako by zemřelo i kus mého já.

Sama o sobě mnoho neznamená, ale dva semestry jednosemestrálního kurzu mikroekonomie vás naučí dívat se na věci trošku jinak - více v souvislostech. Jistě, v srdci mám mnoho lidí a tak smrt každého z nich zahubí i kus mého já. Pak ale musí dojít k okamžiku, kdy jednou ve mě umře i ten poslední kousek a - logicky zemřu sám. Má smrt pak není poslední v řetězci, ale pouze přibližuje k smrti všechny ty, kteří mají v srdci mne.

Šílená teorie, že? Nepopíram . Ale jdou z ní vyvodit dva zajímavé závěry, kvůli kterým (snad možná) stojí za to o ni alespoň na chvilku přemýšlet.

První je, že nám zřejmě záleží i na lidech, o kterých si to na první pohled neuvědomujeme - jinak by přeci nikdy nemohl zemřít někdo, kdo je na světě sám. Nebo možná jen nikdo není sám?

Druhý závěr je prostší - bojujte o svůj život, bojujete tak i o život všech ostatních, kteří vás mají v srdci.

Právo užívat ukradené

Věci by se neměli krást, a ani není zrovna omluvitelné užívat ukradených věcí.

Mám v počítači jednu mechaniku, takže to dělám tak, že si koupené hudební CD ripnu na disku do mp3 a poslouchám vždy to, na to mám náladu. Ať už je to jeden interpret, nebo více. Ale ouha…

Jedna společnost zřejmě chrání své ekonomické zájmy, takže proti tomu svá CD chrání. Výsledek je to, že když chci poslouchat Anastasiu, tak pouštím jeden přehrávač, když chci poslouchat vše ostatní, pouštím druhý. Důsledky? Koukám a hledám, kde bych si z internetu stáhl to jedno cédéčko v mp3, abych nemusel jak blbec stále pouštět různé programy na přehrávání hudby.

Budu krást? Ne, zaplatil jsem. Chrání ta společnost své ekonomické zájmy, nebo šikanuje ty, kteří si u nich nakoupili?

Měsíc po

Na konci minulého roku jsem napsal, že jsem docela zvědavý, o čem se bude psát za měsíc - tj. plus mínus nyní. Předtím byly noviny plné tragédie v Asii, mluvilo se o 80 tisících obětí. A o čem tedy dnes?

Škoda Auto uvádí na trh Octavii Combi, Gross založil více tajných týmů, volby v Iráku, vládní program na Ukrajině. A na osmé stránce dnešních hospodářských novin se krčí malinkatý článek, asi dva odstavce: počet mrtvých v Asii dosáhl 295 tisíc.

Překvapivé? Ne.

Definice demokracie s ukázkou

Učebnice Managmentu říká, že demokratický způsob rozhodovaní je ten, kdy bereme v potaz názory ostatních, ale rozhodujeme se podle sebe.

Pokud by vás zajímalo, jak to vypadá v praxi, mohu vám ukázat jednu z posledních hlášek MS Windows, kterou jsem viděl (než jsem emigroval na Linux). Čím pozorněji si obrázek prohlédnete (opravdu to není fotomontáž), tím spíše pochopíte souvislost s prvním odstavcem.

Jen dva prstíčky…

The man in red! This is perfect! This is exactly what we are all looking for!

Oh my god, when will there be v0.2a?

Co dodat? Lidé jsou úžasná stvoření - nikdy se nenají, když mají co chtěli, požadují více. Nestačí jim jeden pokoj, chtějí byt. Nestačí jim dovolená na Šumavě, chtějí do Alp.

Možná právě proto už nežijeme v jeskyních.

Dvojité odměny Telecomu

Dnes jsem se při čtení novin skvěle pobavil. V Telecomu plánují další odměny pro management a dozorčí radu. Vcelku vysoké, ale jak tam bylo zmíněno, získají je pouze pokud splní cíl.

Jaký cíl? Vydělat hromadu peněz (zjednodušeně řečeno).

Co to v praxi znamená? Nejdříve z nás vytáhnou tu zmíněnou hromadu (což jde Telecomu s jeho defacto monopolem vcelku snadno) a my jim pak za odměnu dáme ještě prémie.

Super vtip na prvního apríla, ne? Škoda jen, že je leden.

Jsem šokován: nejsem šokován

V Asii se otřáslo mořské dno, to rozpohybovalo masu mořské vody, která na pobřeží způsobila katastrofu, již jsou v posledních dnech plné novinové stránky i televizní zpravodajství. Desítky tisíc mrtvých, miliardové škody, tragédie, která zřejmě nemá obdoby.

Musím podotknout, že jsem šokován. Ne přímo z té tragédie, ale z toho, že z ní vlastně vůbec šokován nejsem.

Finanční škody teď vynechme. Prý budou zřejmě tak veliké, jako byly škody způsobené před pár lety nějakým tornádem kdesi ve Střední Americe. Jméno toho větrného víru si již ale opravdu nevybavím, asi jako nikdo z vás. Kromě toho o peníze jde přeci vždy až v poslední řadě (jak nám řikali někteří docenti na VŠE).

Více než 80 tisíc mrtvých - to číslo šokuje svět. Já si ho ale nejsem schopen představit. Při finále v Naganu nás prý bylo na Staroměstkém náměstí čtvrt milionu. Jak ale získat dojem z velikosti davu, když jste v jeho středu?

Zkusil jsem to tedy jinak - 80 tisíc lidí zemře v České republice na následky kouření zhruba za pět a půl roku (vím vím, už se opakuji). Nevím co bude za rok, tudíž těžko říci, co za dobu delší než je normální doba magisterského studia na. Takže toto se mnou také nehlo.

Slyšeli jste někdy o Darfúru? Nachází se kdesi v Africe a jisté tamní arabské provládní milice tam stihli zabít odhadem 70 tisíc lidí (mimochodem dnes v HN na straně 5 vpravo dole je malinkatý "článek" o tom, že OSN přestala posílat finanční pomoc, protože se v oblasti opět začalo bojovat). To je velmi blízké číslo! Ale nehlo to se světem, jak by to mohlo hnout se mnou?

Když si přečtu, co jsem teď napsal, nemohu se zbavit pocitu viny, že trágedii v Asii zlehčuji. Nebo jen všichni zlehčujeme něco jiného? O čem se bude psát v novinách za měsic?

Co práce dělá s ideály?

Nadpis jsem si vypůjčil z jednoho emailu (autor jistě dovolí), který jsem dnes ráno našel ve své mailové schránce. Myšlenka té zprávy v podstatě výchazela z toho, že člověk, po ukončení školy a nástupu do práce, přestane o sobě a o světě přemýšlet, je stále v jednom kole a umírá za živa.

Jako důkaz lze zřejmě (jako v tom mailu) použít tento blog. Z dob, kdy jsem byl na škole, je tu spousta zápisků, množství o politice, lidských vztazích či jiných "vážných tématech". A po mém nástupu do práce? Pád a bída. Zemřel jsem? Ztratil ideály? Přestal přemýšlet?

Snažil jsem si teď vybavit, co jsem dělal, když jsem chodil na školu. Filosofická sezení s intelektuály u čaje? Demonstrace mladých a neklidných v ulicích světových metropolí (čti Praze a Brně)? Hospoda, kino, diskotéka, kamarádky, internet a ve volných chvílích přednáška?

Obávám se, že platí jen ta poslední věta předchozího odstavce. Pokud to srovnám se současností, kdy porovnávám teorii ze školy s praxí, sliby politiků s reálným životem, přijde mi, že jsem tenkrát nemohl nic vědět. Jak je tedy možné, že zatímco dříve jsem psal, nyní ze mě padají jen samé nicneříkající bludy?

Tehdy byl čas ke psaní a nyní není? Hloupost. Kdo nic neví, ten jen žvaní? Nemyslím si. Nepřijde mi vhodné zobecňovat, protože bych se tím mohl dotknout někoho z práce? Nevěřím. Poslední měsíce mého života mi ukázali, že každý názor je buďto slepě jednostranný, nebo nudně všeobjímající? Možná. Můj časový harmonogram se přeplnil a já stále nebyl schopen si ho zorganizovat? Zřejmě.

Mimochodem teď me tak napadá - mohou být rozum a chtíč natrvalo v opozici?

Jak využít Vánoc

Nápad je prostý a hodný mého génia. Pokud chcete nějaký konkrétní dar, musíte na to okolí nenápadně začít pár týdnů před Vánoci upozorňovat. Ne to někam psát (už vůbec ne za okno, to to spíš sebere sousedka či vítr), či to někomu povídat. Naznačovat…

Chcete mobilní telefon? Tak zkrátka nenakupte k večeři. Až zbytek rodiny bude hladovět, udělejte nevinný obličej a povězte jim, že jste sice sháněli telefonní budku za účelem sdělit jim, že obchod u vás u práce je zavřený, a tak nemůžete nic koupit, ale žádná funkční poblíž nebyla…

Chcete nové lyže? Zmiňte vaši novou spolužačku, vášnivou lyžařku, se kterou pojedete na hory, a tak by se vám hodili i jiné lyže, než vaše staré dobré dřevěné, se kterými vás nepustí snad ani do autobusu, natož pak někam na svah.

Tento způsob má výhodu - ostatním dojde (snad), co vám mají koupit, a ještě budou mít pocit, že na to přišli úplně sami a tím, že vám nekoupí opět nové bačkory od vietnamců vás vlastně strašně překvapí!

Jen mi do mé teorie nepasují mé vánoční dárky - dva sprchové gely a dva deodoranty. Že by výjimky potvrzující pravidlo?